Trénink pro Aino Harmaa Väinämöinen

Dol

Aino byla už dlouho ve vesnici Dol sousedající Osamělé Hoře.
Naposledy byla v hoře asi před týdnem.
Král dain ji tehdy navštívil a poprosil ji aby se v Dole přidala na obranu před skřety z hor.
Této jednotce velel Krel.Velice houževnatý trpaslík, který již zažil mnoho bitev a jeho dvojbřitná sekera dokázala zabít už několik skřetů.
Krel byl zrovna s většinou svých mužů na lovu a tak Aino zůstala v chrámu , jen s několika bojovníky.
Byli to statní trpaslíci ale v bitvě ještě moc zkušeností nepobrali.
Byli celkem 4.
Dva se naučili skvěle zacházet s lukem a zbylí dva byli skvělý kopiníci.
Aino seděla na břehu řeky a řemýšlela.

Zase na hlídce, to by z toho jeden zešílel. Copak jsem dítě? Je mi už patnáct!
Až se s nimi zase porvu v hospodě, uvidíme, kdo bude rád, že bude moct zůstat sedět na hlídce.
Taky by mě zajímalo, proč ten trouba Krel nechal vyburcovat celou válečnou výpravu až do téhle zapadlé díry někde vedle Ereboru. Proč sem leze, když ví, že tu spával drak? Možná proto, pravda.
Takže teď šel zase se všemi mocnými válečníky někam rabovat a nás nechal hlídat základní tábor, jak typické.
Kopla jsem do kamínku, který se odrazil od starobylé domovní zdi a zazvonil o helmu Brygmiho. Už hodinu utahoval tětivu na luku a zdálo se, že ho to pořád baví.
Rozhlédla jsem se kolem, po polorozpadlých domech kolem chrámu, kde kdysi možná bydlela nějaká normální trpasličí rodinka, a přemýšlela o té mojí.
U nás je normální možná tak moje jeskynní kočka, jinak by takovou někdo sotva našel druhou. Mamka má modrou krev, obrazně řečeno, takže našemu rodu patří dva velké doly v Železných horách a taky jedno podzemní sídliště. Takže peněz jsme měli vždycky dost. Tedy spíš měly. Protože ani ta spousta peněz nedokázala přitáhnout mého tátu zpátky z cest. Nebyl to trpaslík, byl z Avari, těch elfů, kterým ostatní říkají temní. Ale to neznamená, že jsou zlí. On se prostě potuloval Ardou a jako správný bard pěl písně. A taky byl prý moc šikovný v boji se dvěma meči najednou, když se potřeboval bránit, a to jsem po něm prý zdědila. Říkala to mamka a ta má vždycky pravdu.
Takže jsem před dvěma lety dostala dva naprosto parádní mečíky, které tu prý táta nechal, než odešel, a začala se s nimi učit. Zatím nic moc, ale Brygmiho, Bravura i Dargora jsem vyklepala všechny naráz. Možná proto je tu teď nechali se mnou.
Skopla jsem další šutr do vody a podívala se na kruhy, jak plují po řece. Já chci pryč. Někam daleko, někam za dobrodružstvím, slávou a třeba i za tátou. A chci tam hned teď! Dupla jsem, abych ty myšlenkové pochody ve vlastní hlavě ještě potvrdila, a všimla si, že Bravur na hlídce usnul.
Hodit po něm nejbližší šišku byla otázka tří vteřin, seřvat ho taky.
„Nechlápej, ty lemlo líná!“
Je mu tak třikrát víc než mně, proč je to takový mamlas?

dol

Co co se děje, co je kdo nese rundu?
Zeptal se ospale trpaslík.
Sakra tos byla ty viď ...děcko pitomý nech mě spát..co by se tady dělo
Řekl a znovu usnul spánkem mnohem trvdším než předtím.
Ostatní trpaslíci na něj měli nemístné poznámky , kterým jsi ale nevěnovala pozornost.
Tu upoutala jistá žena která se blížia od toku řeky.Byla oděna v černých starých šatech a na rameni táhla nějaké zavazadlo.
Trpaslíci stále něco kecali ¨.
Žena se blížila a když byla na 100 kroků od vás zastavila se a zadívala se ti do očí.
Byla to lidská žena

„Jo, já, a za tyhle kecy bych ti s ladostí ulvala hlavu, jenže to by potom uletěla, co je v ní plynů.“ Byl to vždycky trouba, možná jsem ho tenkrát v té hospodě neměla šlehnout židlí přes palici. Ale nejspíš byl hloupý i předtím. O tom svědčí i to, že se věnoval lukostřelbě, tomu zlému umění, které bych nejradši zakázala.
A pak zase usnul. Chvíli jsem váhala, jestli po něm nemám hodit ještě cihlu nebo dvě, ale těch by bylo škoda, určitě se s nimi dá dělat i něco užitečnějšího. Navíc se na obzoru objevila... baba.
Všimla jsem si jí pochopitelně jenom já, ti dva lemplové dál postávali vedle zdi chrámu a povídali si o ženských. Prasata.
Takže jsem jí vyšla kousek naproti. Písčitá půda pod nohama křupala a baba se zastavila. Na tu dálku si nejsem jistá, ale nejspíš se mi soustředěně koukala do očí. Jestli ona to není nějaká zaříkávačka zatoulaná, co nás jde všechny proklít.
Soudě podle šatů by to klidně nějaká čarodějnice být mohla, ale věk si odhadnout netroufám. Každopádně se mi ani trochu nelíbí, jak na mě kouká.
„Hej, kůzlometko, co vejláš?“
Možná to šlo i mírněji, ale co už s tím nadělám.

Champie....lokaci to zrovna tobě připomínat nemusim ne?

Dol[u]
Trpaslíci si končně všimli a tasili zbraně.
Ty ses otočila a převrátila oči v sloup.
Babka se dále šourala k tobě a na výzvu nereagovala.
U tebe se zastavila sklonila se k tobě.
Dala ti něco do ruky.
Vypadala malátně.
Také se ihned skácela na zem.

U řeky

Dala mi něco, snad poselství, zprávu?
Než jsem to zjistila, padla na trávu.
Koukla jsem do ruky na divnou věc,
nějaký účel musí mít přec!
Byl to kus kůrky, skývečky chleba,
něco mi chtěla tím naznačit třeba.
Nic do něj vyryto, tvar nemá žádný,
však důvod předat ho měla snad pádný.
Kouknu se na chleba, tu zase na ženu,
k jejímu zvednutí ty blbce naženu,
odnesou ji kousek stranou,
odnesou tu ženu starou,
já dál tu stojím, přemýšlím,
jak pokročit vymýšlím,
dost se při tom zapotím.
Že by měla žena hlad?
Netrápil ji noční chlad?
Proklán šípem její bok,
či ji tráví hnusný mok?
Musíme to zjistit včas,
než nám skoná zcela,
kdyby tak chtěl její hlas
něco pravit z těla.
Mlčí dál a leží stále,
nezvedá se nenadále.
„Co si počnem s ní a tady?
Sama dávno šilhám hlady,
pít jí dejte, snad se zvedne,
jak tak koukám, rychle bledne.“

Dol u řeky

Žena tam ležela bez hnutí.
V ruce se ti válely nějaké zbytky.
Trpaslíci se mohli přetrhnout kdo jí řív donese vodu.
Žena se probrala a poprosila o trochu jídla.
Trpaslíci odběhli a dvě ženy osaměli.
Pojď sem
Řekla a ukázala na tebe.
Když jsi přišla zašeptala.
Blíží se..je jich sice pár ale moje vesnice neměla šanci.

U řeky

Jdou sem skřeti, bude boj,
posekám jich celý voj,
jdou sem skřeti z blízké hory,
zaženu je zpátky v nory.
„Cizí ženo, co to plavíš?
Na čem tuto znalost stavíš?“
Možná kecá, možná ne,
teď chvíli se ni nepohne,
kouká na mě, zrak se krátí,
trpaslík se s vodou vrátí.
Pije žena seč jen může,
vrací se jí barva kůže,
vrací se jí chabé síly,
stojí na svých v druhou chvíli.
Pravil Bravur hlasem hromu:
„Jdou sem skřeti? Věřím tomu,
musíme se připravit
a ve chrámu opevnit.“
To mi hnulo žlučí dosti,
„To z nás zbudou holé kosti!“
zařvu na něj z plna plic,
tohle prostě musím říct.
„Jdeme plyč za zbytkem tlupy,
než uzžíme skžetů chlupy,
pak je všechny pobijem
a něčeho se napijem.“
Váhal Bravur, jak to chápat,
na bradě se začal škrábat,
nakonec však kývnul v souhlas,
odpověděl znovu nahlas:
„Jdeme tedy za zbytkem
a s tím skřetím dobytkem
se srovnáme příště,
už upaluj, klíště.“
To oslovení bylo na mě,
praštila bych ho po tlamě,
jenže bylo třeba spěchat,
všeho tady rychle nechat.
Tak vyšli jsme z vesnice,
já dost slušně běsníce,
a zamířili k hoře,
most za sebou boře.

Dračí poušť

Kráčeli jste bývalou dračí pouští k Hoře.
Trpaslíci šli před tebou.
Ty ses loudala vzadu a prohlížela si ženu.
Bravur se rozhlížel po skřetích zvědech.
Ostatní si byli jisti že zbořený most je ochrání.
Po dlouhé době chůze v prašné a nepřívětivé poušti si zaslechla zvláštní zvuk.
Nikdo jiný ho neslyšel pravděpodobně proto že se bavili mezi sebou.
...no a potom sem mu řek: Eště jednou mi naleleš do piva... Vyprávěl naštvaně Brygmih.
V dáli byl vidět slabý záblesk.
Nebyl to záblesk blesku spíše odraz slunce z jasného a naleštěného brnění.
Nikdo si ničeho nevšiml.
...a tak sem mu dal přes hubu. Dokončil řeč Brygmih.

( Nechci srazovat kvalitu tvých básní ale mohl bys psát normálně? Básním nerozumím a pak jenom tipuji co v nich asi bylo. )