Trenink-Jaina Ferthen

Okraj Fanghornu

Tvoje toulání se tě dovedlo až k tomuto prastarému lesu. Byl krásný den, svítilo sluníčko. Jedin éco tě trošku trápilo byl nedostatek potravy. Snínadě vypadala že bude jen velice zkromná

Okraj Fanghornu:

"Ach jo, pujdeme na lov," řeknu poněkud sklesle svému sokolímu přítely, poté co se prohrabu zbytkama zásob.
Artis tuhle informaci vnímá pozitivně, miluje když svýmy drápy zlomí své kořisti vaz.
Zabalila jsem si tu trochu věcí, které tvořily veškerý můj majetek a s lukem v ruce jsem se vydala na pláně.
Vyšlu Artise napřed, ladně vyletí a hledá kořist. Letá po obloze v kruzích již několik minut, ale stále nic nevidí, žádné zajíce, či jiné tvory, kteří by tu měli pobíhat. Naprostý klid, strašidelný klid. I když jsem to nevnímala trochu mi mrazilo v zádech.
Artis se po další chvíly, kdy stále nic ze vzduchu neviděl snesl na mou pravou ruku.
"Co se to sakra děje?" řeknu si spíš pro sebe. Umrtvující ticho náhle přeruší muj kručící žaludek a na mě doléhá moc hladu.
Sakra, to co mám mě sotva dostatečně nasytí a ještě když tu nic v okolí neni, tak to bude horší.
Usednu si pomalu na trávu shodím ze sebe svůj veškerý majetek, meč, toulec a jednoduchou brašnu. Z té začnu lovit mé jediné jídlo, které sebou mám. Pár proužků sušeného zaječího masa, zapáchajicí už poněkud hnilobou.
Jak s sebou sakra můžu nosit něco tak smradlavehé?
Přiložím nevabně vonící maso k ústům a se zavřenými oči ho začnu žvýkat.
Chyba, proužek masa jsem téměř ihned co jsem ho dostala do pusy vyplivla, bylo to odporné. Chce se mi z toho zvracet.
Když vyplivu všechny zbývající kousky toho hmusu a dostatečně se rozdýchám, všimnu si Artise, jak polyká poslední kusy masa.
"Že ti z toho neni blbě," syknu po něm, Artis jen něco zakřehotá a spolkne poslední kus masa.
Můj žaludek se ozývá čím dál hlasitěji.
No skvělé, tak Artis sežral i poslední kousky mého jídla, sice odporného a nejedlého, ale bylo to moje jídlo, opakuji si v hlavě naštvaně.
Jediné, co mě v tuto chvíly utěšuje bylo přihlouplé přání, aby se Artisovi z toho udělalo špatně.
"Pojd, zkusíme štěstí jinde," řekla jsem sokolovi poté co jsem na sebe znovu hodila své věci.
Vydali jsme se oba k Fanghorskému lesu, tam by snad něco mohlo být.

Okraj Fanghornu¨

Vešla jsi do lesa. Les byl prastarý, všude bylo plno pavučin a ze stromů vysely provazce rostlin. Udivilo tě, jaké je v lese ticho. Byla jsi zvyklá, že v lese bylo plno zvuků, zpěv ptáků, ale tady ne, bylo zde uplné ticho. Přes husté koruny stromů nepronikalo moc světla a tak tu nerostlo ani moc rostlin. Přesto jsis všimla podivně velkého keře s rudými bobulemi.